Pár postřehů z oddělení, kde se starají o nemocné s COVIDem. Po letech, kdy mě osud zavál daleko od lékařského řemesla, jsem v těžké době nastoupila na výpomoc na COVID oddělení v Kroměřížské nemocnici. Po dvou týdnech v první linii si dovolím několik postřehů, pro mě obzvlášť cenných, protože ve vedení Zlínského kraje budu mít v gesci zdravotnictví.

Člověk by si myslel, že pro pracovníky v první linii jsou po půl roce pandemie nachystána veškerá dostupná ochranná, technická a organizační opatření, prostě maximální podpora. Je přece jasné, že pokud se nakazí zdravotníci, zhroutí se péče jako domeček z karet.

Mé rozpaky se netýkají péče o pacienty, úroveň práce zdravotnického personálu je prostě skvělá. Hluboká poklona všem, kdo na oddělení pracují, se kterými jsem se tady setkala. Žádný odstup, mnohahodinový kontakt s infekčními pacienty, ale všichni to berou jako fakt. „Prostě se staráme o naše pacienty jak nejlépe umíme a dokážeme“. Tečka. I za cenu rizika pro vlastní zdraví.

Ty rozpačité pocity se týkají jiných věcí.

V prvé řadě ochranné pomůcky. Jistě nikomu na klidu nepřidají debaty ohledně opakovaného používání jednorázových ochranných pomůcek, včetně respirátorů a „skafandrů“ na covidových odděleních. Pokud to s ochranou zdravotníků myslíme vážně, pak nemůžeme připustit nejasnosti, nepsaná dvojsmyslná doporučení a nejistotu, zda bude pomůcek pořád dost. Vedení nemocnice musí dát jasně najevo zaměstnancům, že pomůcky průběžně zajišťuje a zajistí. Že by nebyl dostatek pomůcek, nepřipadá v úvahu, na to nemusí zdravotníci v první linii myslet, protože jejich úkol je starat se o nemocné, ne šetřit s respirátory.

Za ochranu zdravotníků dát ruku do ohně. Je to vedení nemocnic, které odpovídá za kvalitu a plnou dostupnost vybavení ochrannými pomůckami. Je zodpovědné za stavební a bariérové úpravy areálů nemocnic, které měly proběhnout v létě, v době, kdy druhá vlna teprve doutnala. Proběhly? Připravila se nemocnice?

Úplně mimo slušnou diskuzi je dusno okolo odměn. Co už by měly dostat týmy v nepřetržitých Covid provozech, než řádně zaplaceno? Je trapné, že odměny za první vlnu mají dorazit teprve v listopadové výplatě. Doufám, že nikdo nemyslí vážně, že by „mimořádnou odměnou“ mělo být doplacení plné mzdy za dobu, kdy byli na jaře rozděleni zaměstnanci do dvou týmů a v práci se střídali. Překážky na straně zaměstnavatele přece nejsou libovůlí zaměstnanců. Jistota, že dané slovo platí, a že se zdravotníci v novinách nedočtou, co by vlastně chtěli, je pro lidi, kteří pracují v nesmírně rizikovém a stresujícím prostředí důležitá.

Další postřeh se týká administrativy, formulářů, hlášení… Za dobu, co jsem se medicíně nevěnovala, narostlo papírování bez nadsázky do obludných rozměrů. Je naprosto nepochopitelné, že v době, kdy se nemocnice topí v epidemii, nebyla aspoň pozastavena další akreditace, neboli kontrola všech možných papírů a výkazů, které nemocnice plodí. Je třeba, aby vedení jasně řeklo, že prioritou jsou životně důležité úkony v péčí o lidi, nikoli o šanony.

Sestry, lékařky, ošetřovatelky, uklízečky, všichni toho maji nad hlavu. Když k tomu přičteme další směnu doma, v dnešní době vylepšenou o domácí výuku dětí, je toho víc než dost. Ptala jsem se na vyhrazenou školu pro děti zdravotníků a dalších profesí. Odpověď? Směna začíná od šesti hodin, to ve škole ještě nikdo není, takže to využijí jen někteří.

Úkolem nás, politiků a těch, kteří zdravotnictví řídí jako manažeři, je lidem práci usnadnit, nepřekážet, ne si dokazovat, kdo je tady vedoucí. Často je to jen o dobré vůli, respektu, spolupráci v nejlepším slova smyslu.

Udělám všechno proto, aby těchto a podobných postřehů podstatně ubylo.