Komu zvoní hrana

Nedávno jsem mluvila s jedním kolegou lékařem, který se do debat o nemocnici a krajském zdravotnictví nijak nezapojuje. S blahosklonným výrazem mi sdělil, že se o politiku nezajímá, protože je profesionál a jen se snaží dělat svou práci lékaře. Tomu ostatnímu nerozumí a proto se do toho neplete. Snažila jsem se mu vysvětlit, že to je právě ta iluze, které mnozí podléhají. Tak trochu pštrosí uvažování. “A když pak přijde někdo, a prostě rozhodne bez ohledu na výsledky Tvé práce, že Tvůj obor z nemocnice zmizí, bude Ti to taky jedno? Budeš ten profesionál nad věcí? Zavřeš krám, zapomeneš, cos vybudoval, rozpustíš svůj tým a prostě půjdeš jinam? To je přece právě ta politika, která se Tě zdánlivě netýká.”

Na to už onen kolega odpověď neměl. Tak si dělejte po léta jako profesionál svou práci, jak nejlépe dovedete a jednoho dne někdo přijde a řekne, že ji neděláte dost dobře. Další kroky na sebe nenechají dlouho čekat. Čekáte od někoho zastání? Asi ano. A přijde? Těžko říct. Kolem Vás jsou přece taky samí profesionálové... Profesionalita a politika jsou dva různé světy. Je spíš štěstí než pravidlo, pokud se protnou. Profesionálové, kteří politikou pohrdají, jsou často právě její obětí. “A proto se nikdy nedávej ptát, komu zvoní hrana. Zvoní tobě.“ Ernest Hemingway.