Evropský parlament na svém říjnovém hlasování ve Štrasburku přijal usnesení o alternativním řešení sporů v občanských, obchodních a rodinných věcech. Součástí výsledného usnesení je i odstavec, který konstatuje, že povědomí občanů EU o alternativním řešení sporů a jeho chápání je v celé Evropě slabé a mylné a že pouze malá část občanů ví, jak podat stížnost k orgánu ADR. Co si tedy lze pod mimosoudním urovnávání sporů představit? Má tento mechanismus potenciál pomoci lepšímu vymáhání práva a odlehčit přetíženým soudům? A jak vypadá situace v ČR v evropském kontextu?

Alternativním řešením sporů (tzv. ADR – Alternative Dispute Resolution) se rozumí mechanismus, jehož cílem je urovnávání sporů mimosoudní cestou, a to prostřednictvím pomoci spočívající v zásahu třetí strany. V praxi tedy spotřebitelům a obchodníkům, kteří se dostanou do sporu, pomáhá v nalezení společné dohody mediátor (kvalifikovaná osoba, jejímž cílem je přimět obě strany sporu dohodnout se na vzájemném kompromisu), případně rozhodce (vydávající pro obě strany závazné rozhodnutí). Třetí možnou cestou k vyřešení sporu je poskytnutí kvalifikované informace a doporučení, což je v zásadě vždy prvním krokem.

V Evropě se v současnosti využívání systémů ADR výrazně liší. V jednotlivých státech fungují různé systémy, jejich vývoj je nerovnoměrný i uvnitř jednotlivých států a situace tedy poměrně komplikovaná. Celkem bylo ke konci roku 2009 napříč Evropské unie identifikováno na 750 různých systémů alternativního řešení sporů! Nejvíce jich fungovalo v Německu (227), nejméně pak v Estonsku či Rumunsku (po třech) a na Kypru, kde za dané období Evropská komise monitorovala jediný systém ADR. ADR systémy v některých zemích jsou vcelku inspirující. Italský model vychází z protokolu, schváleného a podepsaného asociacemi podniků a spotřebitelů, který zavazuje společnost, aby předem souhlasila s ADR v souvislosti s řešením jakýchkoli sporů, které by se vyskytly v oblasti zahrnuté do protokolu. Polský model spočívá v rozhodčím řízení, prováděném tříčlennými senáty složenými ze zástupce spotřebitele, podnikatele a předsedy z příslušného dozorového orgánu.

V České republice spustilo v roce 2008 pilotní projekt mimosoudního řešení spotřebitelských sporů Ministerstvo průmyslu a obchodu (MPO). Od dubna 2008 do konce roku 2009 bylo v jeho rámci přijato a řešeno celkem 2370 podnětů, povětšinou reklamace spotřebního zboží. Následná hodnotící zpráva MPO konstatuje, že „hodnotící pilotní fáze stávajícího projektu mimosoudního řešení sporů i ankety provedené u 390 respondentů ukázaly jednoznačně jeho prospěšnost a správnost realizace záměru na vytvoření takového systému.“ Pokud se ale podíváme na výsledky podrobněji, zjistíme, že takovéto hodnocení neodpovídá zcela realitě. Na úrovni běžného poradenství byla uzavřena drtivá většina řešených případů (přičemž hned dvě třetiny všech případů nesoučinností jedné ze stran). Mediací bylo tedy vyřešeno jen 132 případů, rozhodčím řízením pak pouze jeden jediný případ... Dalším nepříliš přesvědčivým údajem o fungování ADR u nás je skutečnost, že počet řešených případů v průběhu pilotního projektu fakticky stagnoval – navzdory stoupajícímu evropskému trendu.

Pro úplné pochopení současné situace ADR v České republice je zmíněná čísla nutno zasadit do širšího kontextu. Vždyť téměř 2400 podnětů na první pohled vůbec nezní tak špatně, alespoň soudě dle hodnocení ministerstva. Vraťme se proto ještě jednou na evropskou úroveň. V rámci EU bylo za rok 2007 ohlášeno 473 tisíc podnětů, o rok později toto číslo přesáhlo hranici půl milionu (což je, mimochodem, i přes patrný pokrok, stále považováno za nedostatečné). Přepočteno na obyvatele, nejvíce podnětů bylo v uvedeném období vyřešeno prostřednictvím ADR v Belgii – téměř 5 případů na tisíc obyvatel. Na opačném konci žebříčku se pak nachází Česká republika s méně než 0,1 případy na tisíc obyvatel.( nejsou zahrnuty Rumunsko a Bulharsko, toho času nově přístupivší státy Společenství)


Má tedy vůbec alternativní řešení sporů budoucnost? Odpověď zní: rozhodně ano. Mnoho sporů – například spotřebitelské reklamace, může být vyřešeno jednodušeji, podstatně rychleji a za mnohem nižších nákladů, než by tomu bylo v případě soudního sporu, z čehož mohou v konečném důsledku profitovat občané, resp. spotřebitelé i podnikatelé. Je však nezbytné zvýšit jejich obecnou informovanost a vysvětlit podstatu ADR systémů a zajistit jejich řádné fungování. Zde má česká národní koncepce alternativního řešení sporů ještě hodně co dohánět.

použité zdroje:

- Cross-Border Alternative Dispute Resolution in the European Union, European Commission, DG for Internal Policies
(http://www.europarl.europa.eu/meetdocs/2009_2014/documents/imco/dv/adr_study_/adr_study_en.pdf)
- Alternativní řešení sporů v občanských, obchodních a rodinných věcech - Usnesení Evropského parlamentu ze dne 25. října 2011
(doposud oficiálně nezveřejněno)
- Mimosoudní řešení spotřebitelských sporů – Ministerstvo průmyslu a obchodu ČR
(http://www.mpo.cz/dokument79754.html)

Datum: 3.11.2011

Vystoupení v OSN

12.4.2018 | Pane prezidente, Vážení delegáti, svým projevem bych chtěla navázat jménem České republiky na prohlášení, které vydala Evropská unie dnes ráno. Bezpečnost silničního provozu je celosvětově významné společenské téma, které ...